Mezofilní akátiny s nitrofilními druhy / Chelidonio majoris-Robinion pseudoacaciae

Diagnostické druhy

Konstantní druhy

Ohrožené druhy

Krátká charakteristika

Mezofilní akátové porosty s výskytem nitrofilních či heminitrofilních druhů, rozšířené na půdách s různou zásobou živin, půdní texturou a vlhkostním režimem (zpravidla však na těžších, minerálně dobře zásobených a dostatečně vlhkých půdách).

Struktura a druhové složení

Akátiny svazu Chelidonio-Robinion tvoří tří- až čtyřpatrové světlé fytocenózy. Ve stromovém patře, které obvykle dosahuje ve vegetačním období pokryvnosti 60-70%, jednoznačně dominuje akát, dorůstající zpravidla výšky do 15 m (v optimálních podmínkách až kolem 25 m); v příměsi bývají zastoupeny jasan ztepilý či borovice lesní. V dobře vyvinutém keřovém patře kromě zmlazujícího akátu zpravidla převládá Sambucus nigra, menší zastoupení mívá Ribes uva-crispa, Euonymus europaea, Rosa canina, Crataegus sp., Quercus petraea, Prunus spinosa aj. V druhově relativně bohaté bylinné etáži jsou zastoupeny jak vytrvalé, tak i jednoleté ruderální druhy. Výraznou převahu zde mají nitrofilní a heminitrofilní druhy, zejména Galium aparine, Geum urbanum, Urtica dioica, Anthriscus sylvestris, Chelidonium majus, Impatiens parviflora, Alliaria petiolata, Geranium robertianum, Lamium album, L. purpureum, Chaerophyllum temulum, Taraxacum sect. Ruderalia, Galeopsis pubescens, Lapsana communis, Poa nemoralis aj. Bývá výrazný jarní aspekt geofytů a efemérních terofytů (např. druhy rodů Gagea, Allium, Ficaria, Holosteum umbellatum aj.). Přízemní mechové patro bývá málo vyvinuté, příp. zcela chybí.

Stanoviště

Těžiště rozšíření akátin v ČR leží v nadmořské výšce 200 až 350 m (s maximem výškového rozšíření kolem 480 m n.m.). Většina akátových porostů je vázaná na energeticky příznivá stanoviště strmých svahů se sklonem 30–40° (včetně říčních údolí), s převládající orientací k J až JV. Menší část lokalit je situována v rovinatém terénu – říční terasy, váté písky, příměstské lesy, různé zrekultivované pozemky apod.
Geologické podloží bývá velmi  různorodé – od kyselých až po (ultra)bazické horniny. Nejčastější matečnou horninou na lokalitách akátin jsou jílové břidlice. Z pedologického hlediska je akát vázán převážně na slabě vyvinuté půdy jako je litozem, ranker (= nejrozšířenější půdní typ) a pararendrina, méně často se vyskytuje na rendzinách, arenozemích či středně vyvinutých kamizemích. Vyhýbá se dlouhodobě zamokřeným půdám (× může však růst i v tvrdém luhu). Akát má značné nároky na živiny, zejména na K, P a Ca, vyžaduje dobrý fyzikální stav půdy. Díky symbióze s hlízkovými bakteriemi je půda v akátinách obohacována o dusík, což výrazně ovlivňuje druhovou skladbu společenstva. Akát je navíc alelopatický – produkuje inhibiční látky ze skupiny flavonoidů (robinetin, myricetin, kvercetin), které se uvolňují při dekompozici listů a brání klíčení a růstu mnoha bylinných druhů v podrostu.

Dynamika a management

Akát raší relativně pozdě, až koncem května či začátkem června. Pokryvnost bylinného patra dosahuje maximálních hodnot v květnu a v červnu, ve vrcholném létě pokryvnost E1 zpravidla nápadně klesá; někdy se objevuje v akátinách druhé (menší) maximum na podzim.
Akát patří mezi rychle rostoucí dřeviny, rozmnožující se jak semeny, tak i kořenovými výmladky; může se velmi efektivně v krajině šířit. Přestože je akát řazen mezi nebezpečné invazní druhy ČR, problematice péče o akátové porosty není věnována dostatečná pozornost. Chybí především jednotná metodika, která by dávala šanci úspěšně s akátem bojovat.
Vzhledem k silné světlomilnosti akátu nehrozí velké nebezpečí jeho invaze do zapojených přirozených lesních společenstev. Semena akátu zde sice mohou vyklíčit, ale semenáčky se tam konkurenčně neprosadí. Mají šanci se uplatnit jen na mechanicky narušené holé půdě nebo na požářištích. Akát se může šířit jen v lesních okrajích, kde mu vyhovují světelné poměry. Na stepních lokalitách, písčinách a v prosvětlených svahových lesních porostech (šipákové doubravy, reliktní bory, křoviny apod.) je ale schopen se agresivně šířit pomocí kořenových výmladků a měnit druhovou skladbu i bylinného patra, citlivého vůči jeho nitrifikačnímu efektu. V současnosti má řada našich CHÚ vážné problémy s akátem. Likvidace akátových porostů a následná rekonstrukce autochtonních společenstev na asanovaných plochách je však velmi obtížná. Řada organizací působících v krajině tak řeší otázky managementu akátových porostů nekoordinovaně, zpravidla jen pokusně aplikuje jednotlivé metody k jejich odstranění. Na vyhodnocení efektivnosti, stejně jako na následný monitoring asanovaných ploch už dojde málokdy. Výsledkem zásahů pak často bývá jen obnova stávajících porostů. Za nejvhodnější postup se považuje mechanické odstranění (vykácení) akátů s následným opakovaným použitím herbicidů (Roundup). Z hlediska dlouhodobého omezování výmladnosti akátu na xerotermních lokalitách se osvědčila pastva koz, které akát aktivně vyhledávají a žerou jak listy, tak i mladé výhony. Akát má řadu pozitivních vlastností a v naší přírodě se úspěšně etabloval. Pro nekonfliktní soužití akátu s naší přírodou je však nezbytný zodpovědný přístup k jeho pěstování tak, aby nedocházelo k nekontrolovanému šíření této invazivní dřeviny a k ohrožení cenných společenstev. V sídlech a v městských parcích lze akát tolerovat, zejména s ohledem na jeho odolnost vůči suchu, imisím i zasolení.

Variabilita

Svaz Chelidonio-Robinion zahrnuje na našem území 2 asociace – Chelidonio-Robinietum Jurko 1963 a Poo nemoralis-Robinietum Němec ex Vítková & Kolbek in Kolbek et al. 2003:
1) Asociace Chelidonio-Robinietum zahrnuje mezofilní akátové lesy s dominancí nitrofytních rostlin. Její druhová skladba je vysoce variabilní, zejména v závislosti na vlhkostním režimu, na množství živin v půdě, hloubce půdního profilu i typu původního společenstva. Diagnostická druhová kombinace (DDK): Robinia pseudacacia, Ribes uva-crispa, Sambucus nigra, Anthriscus sylvestris, Arctium minus, Chaerophyllum temulum, Galium aparine, Geum urbanum, Lamium album, Poa trivialis, Taraxacum sect. Ruderalia, Urtica dioica.
2) Asociace Poo nemoralis-Robinietum zahrnuje světlé akátové lesy na svazích s kyselým geologickým podložím, ve kterých dominuje druh Poa nemoralis. Fyziognomii bylinného patra určují trávy; nitrofyty reprezentují druhově bohatou skupinu, ale nemají příliš velkou pokryvnost. Diagnostická druhová kombinace: Robinia pseudacacia, Prunus spinosa, Avenella flexuosa, Dryopteris filix-mas, Galeopsis pubescens, Poa nemoralis (dom.), Viola arvensis. V rámci této asociace jsou rozlišovány 2 subasociace – Poo nemoralis-Robinietum typicum, lišící se od následující, výrazně méně rozšířenou subas. Poo nemoralis-Robinietum cardaminopsietosum arenosae zejména absencí výchozů hornin, na které je vázána teplomilná flóra, stejně jako i častějším výskytem invazivní Impatiens parviflora. Extrémnější stanovištní podmínky druhé subasociace se projevují nižším vzrůstem akátu (často s pokřivenými kmeny), mikrostanoviště skalních výchozů hostí málo početnou, diagnosticky však významnou skupinu xerotermofytů třídy Festuco-Brometea. Diagnostická druhová kombinace: Quecus robur, Crataegus monogyna, Brachypodium pinnatum, Cardaminopsis arenosa, Festuca ovina, Hylotelephium maximum, Lychnis viscaria, Pimpinella saxifraga, Polygonatum odoratum, Stellaria holostea, Viola collina. Z ochranářského hlediska jsou tyto akátiny cennější, mají značný potenciál pro obnovu původních společenstev.

Rozšíření v ČR

Na území České republiky byl akát (Robinia pseudacacia) introdukován začátkem 18. století, jako lesnická dřevina byl poprvé použit v 60. letech 18. st. K masivním výsadbám akátu však došlo až koncem 19. a začátkem 20. století (akátová mánie). Hlavním důvodem rychlého šíření akátu bylo jeho kvalitní tvrdé dřevo, rezistentní vůči poškození hmyzem i houbami, rychlý růst, snadná reprodukce i schopnost stabilizovat půdu, stejně jako i silná medonosnost akátu. V současné době se u nás vyskytují akátové porosty na ploše přes 14 000 ha, s těžištěm rozšíření v nejteplejších oblastech, především na jižní Moravě, ve středních Čechách a v některých okresech severních Čech. Největší plocha akátin se vyskytuje v okrese Znojmo (ca 4 018 ha).

Významné lokality

Palackého vrch (Brno-Bystrc), vrch Kosíř u Prostějova, vrch sv. Vavřince (okr. Domažlice), údolí Vltavy aj.

Význam

Akátové porosty se již staly nedílnou součástí naší krajiny. V zemědělsky intenzivně využívaných oblastech (např. Podřipsko, Žatecko, Mělnicko, jižní Morava) přispívají fragmenty akátových porostů ke zvýšení krajinné diverzity. Plní zde, stejně jako zbytky přirozených lesů, funkci biocenter nebo biokoridorů. Ukazuje se, že za určitých podmínek mohou akátiny fungovat i jako refugia některých vzácnějších rostlinných i živočišných druhů. Vliv akátu je z hlediska ochrany přirozeně se vyskytujících fytocenóz (hlavně xerotermních společenstev) jednoznačně negativní.

Literatura

Chytrý M. & Tichý L. (2003):  Diagnostic, constant and dominant species of vegetation classes and alliances of the Czech Republic: a statistical revision. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis 108: 1–231.
Vítková M. & Kolbek J. (2010): Vegetation classification and synecology of Bohemian Robinia pseudacacia stands in Central European context. Phytocoenologia, 40 (2-3), 205–241, Stuttgart.
Vítková M., Tonika J. & Vítek O. (2004): Stanovištní charakteristika akátových porostů na území Čech. Zprávy Čes. Bot. Společ., Praha, 39: 139–153.
Kolbek J., Vítková M. et Větvička V. (2004): Z historie středoevropských akátin a jejich společenstev. – Zpr. Čes. Bot. Společ., 39: 287-298.
Vítková M. (2011): Péče o akátové porosty. Ochrana přírody, Praha, 6: 7–12.
Veverková Z. (2009): Boj s akátem (metodický list). Daphne ČR – Institut aplikované ekologie České Budějovice, 8 pp.
Křivánek M. (2006): Robinia pseudacacia L., 1753 – trnovník akát. In: Mlíkovský J. & Stýblo P. (eds.), Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky, Praha, 164–166.

Zpracoval: Lubomír Kincl