Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek / Alnion incanae

Diagnostické druhy

Acer pseudoplatanus, Aegopodium podagraria, Ajuga reptans, Alnus glutinosa, Alnus incana, Anemone nemorosa, Athyrium filix-femina, Brachypodium sylvaticum, Cardamine amara, Carex remota, Carex sylvatica, Chaerophyllum hirsutum, Chrysosplenium alternifolium, Circaea lutetiana, Festuca gigantea, Ficaria verna bulbifera, Fraxinus excelsior, Galeobdolon luteum, Geum urbanum, Impatiens noli-tangere, Prunus padus padus, Pulmonaria obscura, Ranunculus lanuginosus, Stachys sylvatica, Stellaria nemorum, Urtica dioica

Konstantní druhy

Aegopodium podagraria, Ajuga reptans, Alnus glutinosa, Athyrium filix-femina, Deschampsia cespitosa, Festuca gigantea, Galeobdolon luteum, Geum urbanum, Impatiens noli-tangere, Oxalis acetosella, Senecio ovatus, Stachys sylvatica, Stellaria nemorum, Urtica dioica

Dominantní druhy

Ohrožené druhy

Aconitum variegatum, Leucojum vernum, Matteuccia struthiopteris

Krátká charakteristika

Společenstva údolních luhů a tvrdých luhů nížinných řek, vázané hlavně na potoční či říční nivy nebo na svahová prameniště, od nížin do hor.

Struktura a druhové složení

Tří- až čtyřpatrové, druhově bohaté porosty tvořené dominantní olší lepkavou (Alnus glutinosa), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) nebo střemchou (Prunus padus). V nižších nadmořských výškách (v nížinných luzích) se ve stromovém patře mohou vyskytovat též jilmy Ulmus laevis a U. minor, dále Acer campestre, A. platanoides, Quercus robur, Carpinus betulus, Tilia cordata a Fraxinus angustifolia, zatímco ve vyšších polohách (hory) převládá Alnus incana a přistupuje i Picea abies. Keřové patro údolních jasanovo-olšových luhů bývá dobře vyvinuté a druhově bohaté, s převahou zmlazujících dřevin stromového patra, k nimž často přistupují běžné druhy lužních poloh jako Cornus sanguinea, Euonymus europaea, Ribes uva-crispa a Sambucus nigra, ve vyšších polohách i Sambucus racemosa či Salix caprea (s výjimkou přezvěřených lesů či obor, kde může i zcela chybět). V bylinném patře převažují vlhkomilné a na živiny náročné lesní druhy – Stachys sylvatica, Stellaria nemorum, Circaea lutetiana, Aegopodium podagraria, Geum urbanum a Festuca gigantea, doplněné v údolních luzích sciotolerantními druhy vlhkých luk (např. Crepis paludosa, Caltha palustris, Primula elatior) a časté jsou též druhy mezofilních lesů (Pulmonaria obscura, Asarum europaeum, Stellaria holostea, Galeobdolon luteum agg. aj.). Výrazný je jarní aspekt (Ficaria verna, Anemone nemorosa, Corydalis cava, Gagea lutea aj.). V jihomoravských tvrdých luzích bylinné patro hostí i místy také Aristolochia clematitis či Leucojum aestivum, lužní lesy v Pobečví (i v CHKO Litovelské Pomoraví) se vyznačují výskytem některých druhů splavených z vyšších poloh jako např. Silene dioica, Veronica montana aj.; na některých lokalitách (Žebračka, Království) se vyskytují fytogeograficky významné  druhy s těžištěm rozšíření V od našeho území – Dentaria glandulosa, Hacquetia epipactis. Mechové patro bývá obvykle vyvinuto slabě; nejčastěji je tvořeno druhy Atrichum undulatum, Plagiomnium affine či P. undulatum.

Stanoviště

Nivy potoků a řek, nebo svahová lesní prameniště s protékající vodou a podmáčenou rozbahněnou půdou. V nivách menších vodních toků se voda zpravidla nachází v malé hloubce pod povrchem půdy a porosty jsou obecně na jaře krátkodobě zaplavené. Půdními typy jsou zde živinami dobře zásobené fluvizemě nebo gleje se širokým rozpětím půdní reakce i obsahu humusu (dostatek živin je přinášeno vodou a uvolňováno z olšového opadu bohatého dusíkem (symbiotické aktinomycety rodu Frankia). Vedle nejrozšířenějších eutrofních typů lesních prameništních olšin jsou vzácněji rozšířeny (na Českomoravské vrchovině a v příhraničních pohořích) i typy s výskytem  acidofytů, popř. nejvzácnější bazifilní, ale zároveň oligotrofní prameništní olšiny. Na místech, kde dochází ke stagnaci vody, se vyskytují přechody potočních luhů k mokřadním olšinám.
V nížinách se tvrdé luhy vyskytují ve vyšších polohách údolních niv, vzdálenější od toku; často navazují na fragmenty měkkých luhů či údolní jasanovo-olšové lesy as. Pruno-Fraxinetum, na vyvýšených místech nivy a na okraji nivy bývají tvrdé luhy v kontaktu s vlhkými křídly mezofilních lesů sv. Carpinion. Půdy jsou zpravidla těžší, jílovito-hlinité až jílovité fluvizemě nebo gleje, bohaté živinami a pravidelně nebo jen periodicky zaplavované (relativně častější jsou záplavy v moravských úvalech). Ve srovnání s měkkými luhy jsou obecně méně pravidelně zaplavovány a záplavy trvají kratší dobu. Kolísání hladiny podzemní vody během roku často přesahuje i rozmezí 2 m.

Dynamika a management

Rozšíření potočních a prameništních olšin se v průběhu posledních 200 let výrazně změnilo, v rámci české krajiny tato společenstva široce expandovala (viz Douda 2009). Tak jako i jiné typy lužních lesů lze údolní jasanovo-olšové luhy považovat za antropogenně podmíněná společenstva. Potoční nivy sice nebyly zcela holé ani v období středověkého a poststředověkého intenzivního využívání krajiny, avšak v nivách v té době zcela převažovaly vlhké louky. Zbytky potočních a prameništních olšin se v té době využívaly jako pařeziny a běžně se v nich páslo. Navíc tyto porosty neměly trvalý výskyt, ale byly opakovaně přeměňovány na louky nebo dokonce ornou půdu. Ukazuje se, že vzácné starobylé potoční a prameništní lesy, tedy lesy s historickou kontinuitou, mají odlišné druhové složení v porovnání s lesy mladými, které vznikly v nedávné minulosti na místech bývalých luk. V bylinném patře starobylých lesů se hojně vyskytují specifické lesní druhy s omezenou schopností šířit se na velké vzdálenosti – např. Primula elatior a Viola reichenbachiana, zatímco v evolučně mladých lesích jsou nejčastěji zastoupeny druhy bývalých luk (např. Filipendula ulmaria, Lysimachia vulgaris aj.) nebo dobře se šířící lesní druhy jako je pšeníčko rozkladité (Milium effusum). Zároveň je zřejmé, že ve stromovém patře starobylých potočních olšin mnohem častěji než v mladých porostech dominují jasan ztepilý, lípy nebo javory.
V nižších polohách je u potočních olšin vyvinutý květnatý časně jarní resp. jarní aspekt s Leucojum vernum (místy), Anemone nemorosa, Caltha palustris, Chrysosplenium alternifolium, Ficaria verna subsp. bulbifera, Gagea lutea a dalšími druhy. Potoční jasanovo-olšové luhy – kromě silně podmáčených míst – zmlazují snadno přirozenou obnovou, citlivá těžba neznamená výraznější narušení ekosystému.
Management údolních jasanovo-olšových luhů spočívá v omezení řady negativních vlivů způsobujících degradaci těchto společenstev, zejména: (1) narušením hydrologického režimu nivy, hlavně regulacemi a napřimováním potoků s jejich následném zahloubením, (2) eutrofizací, způsobenou hlavně splachy z polí, která se projevuje silnou expanzí druhů jako Urtica dioica, Carex brizoides, Galium aparine, Phalaris arundinacea, Sambucus nigra aj.; ochranářsky nejcennější jsou přitom málo eutrofizované porosty s bohatým bylinným patrem, vyskytující se zpravidla v rozsáhlejších lesních celcích, (3) invazí neofytů, jako jsou např. Impatines parviflora, I. glandulifera, Solidago gigantea, Reynoutria sp. aj., (4) masivním výskytem konkurenčně silných expanzívních druhů (Phalaris arundinacea, Phragmites australis, Carex brizoides, Rubus fruticosus agg., R. idaeus, Senecio ovatus aj.), které dosahují vysoké pokryvnosti a způsobují výrazné druhové ochuzení (pauperizaci) společenstva, (5) přítomností geograficky či stanovištně nepůvodních dřevin (např. Populus ×canadensis); za projev degradace snižující reprezentativnost porostů se považuje i nadměrné zastoupení stromovitých vrb na úkor druhů Alnus glutinosa a Fraxinus excelsior (pokud nejde o společenstvo as. Chaerophyllo hirsuti-Salicetum fragilis). Ochrana potočních luhů vyžaduje především zachování přirozeného vodního režimu krajiny a přirozené dřevinné skladby porostů.

Tvrdé luhy, takové, jak je známe dnes, vznikly relativně nedávno v průběhu 19. a 20. stol. buď sukcesí na opuštěných nivních loukách či mokřadech, nebo přechodem od starších forem obhospodařování lesa (zpravidla tzv. středního lesa) k vysokému lesu s dlouhým obmýtím. Díky výskytu dřevin s výbornou schopností tvořit výmladky (habr, lípa) se v minulosti v hojné míře využívaly jako zdroj paliva, steliva i jako pastevní lesy. Jen u některých lokalit – Litovelské Pomoraví, soutok Moravy a Dyje, PR Úpor na soutoku Vltavy a Labe, NPR Libický luh u Velkého Oseku na Labi aj. – lze prokázat, že jde o lesy s dlouhou historickou kontinuitou, které nebyly podle dostupných údajů člověkem nikdy zcela odlesněny.
Tvrdé luhy jsou ohroženy zejména narušením vodního režimu nivní krajiny v důsledku regulací řek, spojené s následným zahlubováním koryta, poklesem hladiny podzemní vody i omezením pravidelných záplav. Dalšími příčinami degradace biotopu jsou eutrofizace, která se projevuje především silnou expanzí druhů jako jsou Urtica dioica, Aegopodium podagraria nebo Galium aparine, přezvěření, invaze neofytů (Aster lanceolatus, Impatiens glandulosa, I. parviflora, Reynoutria japonica, Solidago gigantea, S. gigantea aj.) nebo přítomnost geograficky či stanovištně nepůvodních dřevin: Acer negundo, Juglans nigra, Fraxinus pennsylvanica a Populus ×canadensis (řada porostů tvrdých luhů byla převedena na výsadby rychle rostoucích severoamerických hybridních topolů, což vedlo k výrazné druhové pauperizaci společenstva).
Management tvrdých luhů vyžaduje zachování přirozené dřevinné skladby, udržováni nízkých stavů zvěře, citlivé revitalizace říčních systémů a případně též umělé povodňováni na místech s omezenými přirozenými záplavami.

Variabilita

Svaz Alnion incanae je členěn do dvou podsvazů: Alnenion glutinoso-incanae Oberdorfer 1953 a podsv. Ulmenion Oberdorfer 1953.
V rámci potočních luhů podsvazu Alnenion glutinoso-incanae je v ČR rozlišováno několik asociací:
1) Střemchové jaseniny as. Pruno-Fraxinetum osidlují široké nivy potoků či menších řek nižších poloh, převážně mezi 220 až 320 m n.m.; mohou se však vyskytovat i v okrajových částech niv velkých řek (hlavně v Čechách). Asociace ekologií a složením stromového patra přímo navazuje na tvrdé luhy nížinných řek podsv. Ulmenion. ID: Euonymus europaeus, Prunus padus, Ribes rubrum, Humulus lupulus, aj.        
2) Druhově bohatá společenstva  ptačincových olšin as. Stellario nemorum-Alnetum glutinosae jsou vázána na eutrofní stanoviště užších potočních niv pahorkatin až horských poloh (do 900 m n.m.), silně ovlivněných vodní erozí, stejně jako i říční a svahovou sedimentací. ID: Galeobdolon luteum s.l., Aegopodium podagraria, geum urbanum, Stachys sylvatica, Stellaria nemorum, Ranunculus lanuginosus aj. Na výškovém gradientu je možné rozlišit dva vegetační typy.
3) Ostřicové jaseniny as. Carici remotae-Fraxinetum se vyskytují na prameništích a podél drobných potůčků středních a vyšších poloh (210 – 750 m n.m.) v subatlantsky laděných oblastech ČR. ID: Carex remota, Plagiomnium undulatum, Cardamine amara, Chrysosplenium alternifolium aj.
4) Společenstva smrkových olšin as. Piceo-Alnetum s přirozeným výskytem smrku se vyskytují na relativně rovinatých podmáčených místech na kyselých a oligotrofních substrátech podhorských a horských poloh (zpravidla 550 až 900 m n.m.). Na rozdíl od ostatních lužních lesů je zde nápadně silně vyvinuté mechové patro. ID: Picea abies, Equisetum sylvaticum, Dryopteris dilatata, Phegopteris connectilis, aj. Tato vegetační jednotka tvoří přechod k podmáčeným smrčinám.
5) Alnetum incanae reprezentuje devětsilové olšiny s olší šedou na eutrofních stanovištích podhorských a horských toků. Ve stromové patře dominuje Alnus incana.

Na základě fytocenologické revize společenstev lužních lesů (Douda 2008) byly rozlišeny pouze dvě fytogeograficky dobře definované asociace tvrdých luhů podsvazu Ulmenion:
6) Ficario-Ulmetum campestris Medwecka-Kornaś 1952 (toto jméno zřejmě nahradí ve střední Evropě běžně používané Querco-Ulmetum Issler 1926, kvůli neplatnosti originální diagnózy), která se vyskytuje po celém území České republiky, a
7) panonská asociace Fraxino pannonicae-Ulmetum Aszód 1935 corr. Soó 1963, která je svým rozšířením omezena pouze na nejjižnější část Moravy.

Rozšíření v ČR

Podél vodních toků v celé České republice, od úvalů velkých nížinných řek po submontánní polohy (chybí pouze v horách nad 1000 m n.m.).

Významné lokality

Údolní jasanovo-olšové luhy:
PP Olšina v Novolhotském lese (k.ú. Černá v Pošumaví), EVL Libavá, PR Údolí Chlébského potoka (u Žďáru nad Sázavou), PP V olších (nedaleko obce Miličín), PR Olšina u Skleného (CHKO Žďárské vrchy),  NPR Vůznice (CHKO Křivoklátsko), NPR Polanská niva (CHKO Poodří), PR Přemyšov

Tvrdé luhy:
NPR Vrapač, Střeňský les, PR Litovelské luhy, PR Panenský les, NPR Zástudánčí, NPR Žebračka, PR Království, NPR Libický luh,  PR Veltrubský luh,  NPR Polanská niva, NPR Cahnov - Soutok, NPR Ranšpurk

Význam

V současné krajinné mozaice jsou potoční olšiny zastoupeny zpravidla maloplošně, většinou jako vzácnější společenstva (nezřídka v podobě různě narušených, málo reprezentativních porostů).  Významně přispívají ke zvětšení vegetační diverzity krajiny, plní důležité půdoochranné a vodoochranné funkce (snižují riziko splachů půdy, zpomalují odtok vody z prameništních oblastí apod.), pozitivně ovlivňují mezoklimatické poměry území. Zachovalé údolní jasanovo-olšové luhy často hostí vzácné a ohrožené druhy rostlin, hub i živočichů.
Tvrdé luhy nížinných řek podsv. Ulmenion dnes patří mezi silně ohrožená společenstva vyskytující se často jen v plošně málo významných fragmentech. Jejich celková rozloha v České republice činí přibližně 23 700 ha. Z hlediska ochrany přírody a tvorby krajiny lze vidět význam tvrdých luhů v jejich funkci břehoochranné a půdoochranné, stejně jako i v pozitivním vlivu na mezoklima krajiny. Zejména v zemědělsky silně využívané krajině představují úvalové luhy významné „ostrovy“, na které je vázáno mnoho druhů rostlin, hub i živočichů (např. oblast při soutoku Moravy s Dyjí je – mj. i díky starým stromům –považována za nejbohatší hmyzí území v ČR i ve střední Evropě); nemalou měrou tak přispívají ke zvýšení celkové diverzity daného území.

Literatura

Moravec J., Balátová-Tuláčková E., Blažková D., Hadač E., Hejný S., Husák Š., Jeník J., Kolbek J., Krahulec F., Kropáč Z., Neuhäusl R., Rybníček K., Řehořek V. & Vicherek J. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Ed. 2. Severočeskou Přír., Příl. 1995: 1–206.
Douda J. (2008): Formalized classification of the vegetation of alder carr and floodplain forests in the Czech Republic. Preslia 80: 199–224.
Douda J. (2009): O vegetační proměnlivosti a původu současných lužních lesů. Živa 2: 56–60.
Neuhäuslová Z., Blažková D., Grulich V., Husová M., Chytrý M., Jeník J., Jirásek J., Kolbek J., Kropáč Z., Ložek V., Moravec J., Prach K., Rybníček K., Rybníčková E. & Sádlo J. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Textová část. Academia, Praha.
Chytrý M. & Tichý L. (2003):  Diagnostic, constant and dominant species of vegetation classes and alliances of the Czech Republic: a statistical revision. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis 108: 1–231.
Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds.) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.
Neuhäuslová Z. (2000): Alnion incanae. – In: Moravec J. (ed.), Přehled vegetace České republiky, svazek 2, Hygrofilní mezofilní a xerofilní opadavé lesy, p. 15–70, Academia, Praha.
Lustyk P. [ed.] et al. (2011): Příručka hodnocení biotopů (pracovní verze pro rok 2011). Praha.
Neuhäuslová Z. (1986): Preventivní a nápravná opatření v lužních lesích. In: Samek V. & Moucha P. (eds), Preventivní a nápravná opatření v ohrožených fytocenózách, pp. 97–102, Středisko SPPOP & ČVTS, Praha.



Zpracoval: Lubomir Kincl

Porost

© Martin Duchoslav

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>

Porost

© Martin Duchoslav

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>

Porost

© Martin Duchoslav

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>

Porost

© Martin Duchoslav

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>

Porost

© Martin Duchoslav

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>

Porost

© Lubomir Kincl

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>

Detail porostu

© Lubomir Kincl

Údolní jasanovo-olšové luhy a tvrdé luhy nížinných řek <i>(Alnion incanae)</i>