Dubohabřiny / Carpinion

Diagnostické druhy

Acer campestre, Asarum europaeum, Brachypodium sylvaticum, Campanula persicifolia, Campanula trachelium, Carex digitata, Carex pilosa, Carpinus betulus, Convallaria majalis, Corylus avellana, Dactylis polygama, Daphne mezereum, Euphorbia amygdaloides, Festuca heterophylla, Fragaria moschata, Fragaria vesca, Galium odoratum, Galium schultesii, Galium sylvaticum, Hacquetia epipactis, Hepatica nobilis, Hieracium murorum, Hieracium sabaudum, Lathyrus niger, Lathyrus vernus, Maianthemum bifolium, Melampyrum nemorosum, Melica nutans, Melica uniflora, Melittis melissophyllum, Neottia nidus-avis, Poa nemoralis, Polygonatum multiflorum, Pulmonaria obscura, Pulmonaria officinalis, Pyrethrum corymbosum, Quercus petraea, Sanicula europaea, Stellaria holostea, Symphytum tuberosum, Tilia cordata, Viola reichenbachiana, Viola riviniana

Konstantní druhy

Asarum europaeum, Campanula trachelium, Carex digitata, Carex pilosa, Carpinus betulus, Convallaria majalis, Fragaria vesca, Galium odoratum, Galium sylvaticum, Hieracium murorum, Lathyrus vernus, Maianthemum bifolium, Melica nutans, Poa nemoralis, Polygonatum multiflorum, Pulmonaria officinalis, Quercus petraea, Stellaria holostea, Tilia cordata, Viola reichenbachiana

Ohrožené druhy

Aconitum variegatum, Aquilegia vulgaris, Carex umbrosa, Cyclamen purpurascens, Dianthus superbus superbus, Epipactis purpurata, Hacquetia epipactis, Melittis melissophyllum, Orchis pallens, Platanthera bifolia, Platanthera chlorantha, Sorbus torminalis, Stachys alpina, Ulmus minor, Vicia pisiformis, Viola mirabilis

Krátká charakteristika

Květnaté mezofilní, místy až slabě hygrofilní dubohabrové a dubolipové háje představující primární, většinou klimaxovou vegetaci nížinného a pahorkatinného stupně.

Struktura a druhové složení

Dubohabřiny svazu Carpinion jsou tvořeny habrem obecným (Carpinus betulus) a dubem zimním (Quercus petraea agg.) nebo dubem letnim (Q. robur), s častou příměsi lípy srdčité (Tilia cordata) nebo javoru babyky (Acer campestre), vzácně i s bukem a jedlí. Podíl hlavních dřevin kolísá podle způsobu obhospodařovaní v minulosti a podle vlhkosti půdy od porostů čistě habrových přes smíšeně k čistě dubovým. Keřové patro bývá zpravidla dobře vyvinuto, v zapojenějších nebo přezvěřených lesích je zastoupeno sporadicky nebo zcela chybí. Kromě druhů stromového patra zde rostou např. Corylus avellana, Crataegus laevigata, Lonicera xylosteum aj. Na jaře před olistěním stromů se vyvíjí nápadný jarní aspekt s geofyty (např. Anemone nemorosa, A. ranunculoides a Corydalis spp.). V bylinném patře se pravidelně vyskytuji běžné druhy listnatých lesů (Dactylis polygama, Melica nutans, Poa nemoralis, Viola reichenbachiana aj.) i mirně teplomilné mezofilní lesní druhy (např. Clinopodium vulgare, Festuca heterophylla a Melampyrum nemorosum). Druhovou skladbu E1 doplňují – s ohledem na jednotlivé, ± geograficky diferencované vegetační typy (asociace) – další, indikačně významné taxony. Mechové patro je obvykle vyvinuto nevýrazně.

Stanoviště

Dubohabřiny jsou vázány na živinami bohaté, zpravidla hluboké půdy na svazích i plošinách. Geologickým podkladem bývají různé typy kyselých i bazických hornin. Na těžších půdách dochází k pseudooglejení (hlavně u vlhkých dubohabřin, místy též v karpatských dubohabřinách). Dubohabřiny se vyskytuji v nížinách a pahorkatinách téměř celého území ČR do nadmořských výšek kolem 450 m (vzácněji až 550 m). Dubohabrové háje jsou vzácné v pahorkatinách jižních a západních Čech.

Dynamika a management

Porosty dubohabřin mívají často druhově pestré stromové patro, což však může být způsobeno nikoli stanovištními podmínkami, ale vlivem hospodaření. Odlišit porosty se stromovým patrem změněným vlivem pěstebních zásahů od porostů s druhovým patrem ovlivněným migrací či ekologickými zvláštnostmi stanoviště je velmi obtížné (téměř nemožné). Do drtivé většiny existujících porostů člověk v posledních stoletích intenzivně zasahoval a zejména jejich dřevinná skladba byla těmito zásahy výrazně ovlivněna.

Důvodem značné variability společenstev dubohabřin je pravděpodobně jejich relativní „mladost“ (tj. krátká evoluční doba). Předpokládá se, že jde o historicky nejpozději zformovanou jednotku lesní vegetace na našem území, která je velmi ovlivněna dřívějšími způsoby lesního hospodaření (lesní pastva, nízký a střední les) apod. Z tohoto pohledu představují recentní dubohabřiny spíše „antropický subklimax“ než typickou klimaxovou vegetaci.

V některých územích suprakolinního stupně mohlo výmladkové hospodaření vést k postupnému nahrazení původních bučin sekundárními dubohabřinami (na rozdíl od habru je pařezová výmladnost buku značně omezena). Po ukončeni výmladkového hospodařeni kolem poloviny 20. století došlo k silnému zapojeni stromového patra, k omezeni přirozené regenerace světlomilného dubu a ústupu řady světlomilných, často vzácných a ohrožených druhů rostlin (např. střevíčníku pantoflíčku - Cypripedium calceolus) a bezobratlých živočichů (hlavně někteří denní i nočních motýli, brouci či blanokřídlý hmyz). Předpokládá se, že prosvětlené nízké (= pařeziny) a střední lesy udržovaly značnou část původní biologické rozmanitosti středoevropské krajiny. Změny v hospodaření (zejména převody na vysokokmenný les) a nedostatek raně sukcesních lesních stadií vedly k zániku mnoha biotopů světlinových druhů, které často patří mezi silně až kriticky ohrožené taxony, přežívající jen v početně slabých populacích (nebo již zcela vymřely, např. bělopásek hrachorový).
Hlavními rizikovými faktory degradace dubohabřin jsou změny v lesním hospodaření, škody zvěří, místy i eutrofizace, ruderalizace a šíření nepůvodních druhů rostlin. Převažující holosečná obnova porostů umožňuje pouze omezenou přirozenou obnovu; nově vzniklé porosty se vyznačují stejnověkou strukturou. Zmlazování stanovištně přirozených dřevin znesnadňuje i přemnožená spárkatá zvěř. Eutrofizací jsou nejčastěji zasahovány menší porosty obklopené zemědělskou půdou (např. remízky). Na mnoha lokalitách se eutrofizace projevuje i v důsledku zániku tradičních forem hospodaření (lesní pastva, travaření, hrabání steliva, výmladkové hospodářství), kdy se na povrchu půdy hromadí organická hmota, v minulosti pravidelně odnímaná. Dochází tak ke zjednodušování druhové skladby k šíření humikolních druhů a postupně i ke změnám ve složení stromového porostu. Místy se ve zvýšené míře šíří nitrofilní druhy a objevují se i nežádoucí invazívní a/nebo expanzívní prvky (Impatiens parviflora, Calamagrostis epigejos aj.). Mezi degradační projevy v bylinném patře – hlavně v důsledku nadměrného prosvětlení porostu – patří i převládnutí lipnice hajní či strdivky jednokvěté, stejně jako i vysoká účast ostružiníků, příp. starčku vejčitého.

Variabilita

Hlavně na základě geografické klasifikace byly dubohabrové lesy svazu Carpinion v České republice tradičně rozdělovány do 6 asociací (viz např. Neuhäuslová in Moravec et al. 2000): (1) hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), (2) panonské dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), (3) karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), (4) polonské dubohabřiny (Tilio-Carpinetum), (5) ptačincové dubolipové háje (Stellario-Tilietum) s absencí habru a (6) lipové doubravy (Tilio-Betuletum) vymezené ekologicky (vazba na těžší půdy). Mezi hlavními typy dubohabřin existují četné, syntaxonomicky často obtížně řešitelné přechody.
Analýza obsáhlého fytocenologického materiálu domácích dubohabřin (Knollová & Chytrý 2004) (i) potvrdila oprávněnost rozlišování hercynských, panonských a karpatských dubohabřin, (ii) ukázala na nejednoznačnost geografického vymezení syntaxonomicky slabě diferencovaných porostů, které byly u nás řazeny k polonským dubohabřinám, a (iii) zamítla existenci lokálních asociací.

Nové zpracování dubohabřin tedy na území ČR rozlišuje tyto jednotky:
1) as. Galio sylvatici-Carpinetum betuli
Oberdorfer 1957 - hercynské mezické dubohabřiny, jedná se o západostředoevropskou asociaci, která je vázana na pahorkatiny a nížiny se subkontinentálním podnebím. V těchto podmínkách je habr konkurenčně silnější než buk. V ČR se porosty asociace vyskytují běžně v pahorkatinách severních, středních a východních Čech a jihozápadní Moravy, roztroušené výskyty  byly zaznamenány i jinde na území ČR, zvl. na severovýchodní Moravě, ve Slezsku, porosty s absencí habru a dominancí Quercus robur nebo Tilia cordata, v západních Čechách i Quercus petraea v Z Čechách aj.
2) as. Stellario holosteae-Carpinetum betuli Oberdorfer 1957 - suboceanické vlhké dubohabřiny. Vyskytují se v nížinách a pahorkatinách do 450 m n. m. na vlhkých stanovištích.
3) as. Carici pilosae-Carpinetum betuli Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1964 - karpatské dubohabřiny, kde v bylinném patře většinou převládá Carex pilosa. Asociace se vyskytuje v nížinách a pahorkatinách v nadmořských výškách do 500 m n.m. Běžně na Moravě, zasahuje až na Pardubicko a do podhůří Orlických hor.
4) as. Primulo veris-Carpinetum betuli Neuhäusl et Neuhäuslová in Neuhäuslová-Novotná 1964 - panonské dubohabřiny na teplých mezických, v létě často vysychavých stanovištích, které se vyskytují převážně na jižní Moravě, ale vzácně i v Čechách (okolí Prahy, Český kras, Nymbursko, Mladoboleslavsko).

Rozšíření v ČR

Přestože dubohabrové lesy jsou v České republice celkově dosud hojně rozšířené (zaujímají celkovou plochu kolem 157 300 ha), některá společenstva patří mezi vzácné vegetační typy naší krajiny - as. Primulo veris-Carpinetum (5 400 ha), některé varianty karpatských dubohabřin aj.

Významné lokality

NPP Třesín, PR Vitčický les, PP U přejezdu, NPR Hůrka u Hranic, PP Kavky, Přírodní park Radotínsko - Chuchelský háj, PP Nad Blatinou, PR Šestajovická stráň, PP Dubina, PP Obora, Pavlovské vrchy

Význam

Jako i jiné typy přirozených lesů představují dubohabřiny - s ohledem na plošné rozšíření v ČR - významný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou, mnohé plní úlohu biocenter různé úrovně. Z hlediska ochrany přírody jsou zvlášť cenné porosty minoritních tvarů dubohabrových lesů (nízký a střední les).

Literatura

Chytrý M., Kučera T. & Kočí M. (eds.) (2010): Katalog biotopů České republiky. Interpretační příručka k evropským programům Natura 2000 a Smaragd. 2. vydání. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.
Knollová I. & Chytrý M. (2004): Oak-hornbeam forests of the Czech Republic: geographical and ecological approaches to vegetation classification. Preslia 76: 291–311.
Lustyk P. (ed.) (2010): Příručka hodnocení biotopů (pracovní verze pro rok 2011).
Moravec J., Husová M., Chytrý M. & Neuhäuslová Z. (2000): Přehled vegetace České republiky. Svazek 2. Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy. – Academia, Praha.
Moravec J., Husová M., Neuhäusl R. & Neuhäuslová-Novotná Z. (1982): Die Assoziationen mesophiler und hygrophiler Laubwälder in der Tschechischen Sozialistischen Republik. – Academia, Praha.
Neuhäuslová Z., Blažková D., Grulich V., Husová M., Chytrý M., Jeník J., Jirásek J., Kolbek J., Kropáč Z., Ložek V., Moravec J., Prach K., Rybníček K., Rybníčková E. & Sádlo J. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Textová část. – Academia, Praha.
Neuhäusl R. (1977): Comparative ecological study of European oak-hornbeam forests. – Natur. Canad. 104: 109–117.



Zpracoval: Lubomir Kincl

Porost

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Porost

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Porost

© Lubomir Kincl

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Porost

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Detail porostu

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Detail porostu

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Detail porostu

© Lubomir Kincl

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Detail porostu

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>

Detail porostu

© Martin Duchoslav

Dubohabřiny <i>(Carpinion)</i>