Dubohabřiny / Carpinion

Porosty dubohabřin mívají často druhově pestré stromové patro, což však může být způsobeno nikoli stanovištními podmínkami, ale vlivem hospodaření. Odlišit porosty se stromovým patrem změněným vlivem pěstebních zásahů od porostů s druhovým patrem ovlivněným migrací či ekologickými zvláštnostmi stanoviště je velmi obtížné (téměř nemožné). Do drtivé většiny existujících porostů člověk v posledních stoletích intenzivně zasahoval a zejména jejich dřevinná skladba byla těmito zásahy výrazně ovlivněna.

Důvodem značné variability společenstev dubohabřin je pravděpodobně jejich relativní „mladost“ (tj. krátká evoluční doba). Předpokládá se, že jde o historicky nejpozději zformovanou jednotku lesní vegetace na našem území, která je velmi ovlivněna dřívějšími způsoby lesního hospodaření (lesní pastva, nízký a střední les) apod. Z tohoto pohledu představují recentní dubohabřiny spíše „antropický subklimax“ než typickou klimaxovou vegetaci.

V některých územích suprakolinního stupně mohlo výmladkové hospodaření vést k postupnému nahrazení původních bučin sekundárními dubohabřinami (na rozdíl od habru je pařezová výmladnost buku značně omezena). Po ukončeni výmladkového hospodařeni kolem poloviny 20. století došlo k silnému zapojeni stromového patra, k omezeni přirozené regenerace světlomilného dubu a ústupu řady světlomilných, často vzácných a ohrožených druhů rostlin (např. střevíčníku pantoflíčku - Cypripedium calceolus) a bezobratlých živočichů (hlavně někteří denní i nočních motýli, brouci či blanokřídlý hmyz). Předpokládá se, že prosvětlené nízké (= pařeziny) a střední lesy udržovaly značnou část původní biologické rozmanitosti středoevropské krajiny. Změny v hospodaření (zejména převody na vysokokmenný les) a nedostatek raně sukcesních lesních stadií vedly k zániku mnoha biotopů světlinových druhů, které často patří mezi silně až kriticky ohrožené taxony, přežívající jen v početně slabých populacích (nebo již zcela vymřely, např. bělopásek hrachorový).
Hlavními rizikovými faktory degradace dubohabřin jsou změny v lesním hospodaření, škody zvěří, místy i eutrofizace, ruderalizace a šíření nepůvodních druhů rostlin. Převažující holosečná obnova porostů umožňuje pouze omezenou přirozenou obnovu; nově vzniklé porosty se vyznačují stejnověkou strukturou. Zmlazování stanovištně přirozených dřevin znesnadňuje i přemnožená spárkatá zvěř. Eutrofizací jsou nejčastěji zasahovány menší porosty obklopené zemědělskou půdou (např. remízky). Na mnoha lokalitách se eutrofizace projevuje i v důsledku zániku tradičních forem hospodaření (lesní pastva, travaření, hrabání steliva, výmladkové hospodářství), kdy se na povrchu půdy hromadí organická hmota, v minulosti pravidelně odnímaná. Dochází tak ke zjednodušování druhové skladby k šíření humikolních druhů a postupně i ke změnám ve složení stromového porostu. Místy se ve zvýšené míře šíří nitrofilní druhy a objevují se i nežádoucí invazívní a/nebo expanzívní prvky (Impatiens parviflora, Calamagrostis epigejos aj.). Mezi degradační projevy v bylinném patře – hlavně v důsledku nadměrného prosvětlení porostu – patří i převládnutí lipnice hajní či strdivky jednokvěté, stejně jako i vysoká účast ostružiníků, příp. starčku vejčitého.

Hlavně na základě geografické klasifikace byly dubohabrové lesy svazu Carpinion v České republice tradičně rozdělovány do 6 asociací (viz např. Neuhäuslová in Moravec et al. 2000): (1) hercynské dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), (2) panonské dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), (3) karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), (4) polonské dubohabřiny (Tilio-Carpinetum), (5) ptačincové dubolipové háje (Stellario-Tilietum) s absencí habru a (6) lipové doubravy (Tilio-Betuletum) vymezené ekologicky (vazba na těžší půdy). Mezi hlavními typy dubohabřin existují četné, syntaxonomicky často obtížně řešitelné přechody.
Analýza obsáhlého fytocenologického materiálu domácích dubohabřin (Knollová & Chytrý 2004) (i) potvrdila oprávněnost rozlišování hercynských, panonských a karpatských dubohabřin, (ii) ukázala na nejednoznačnost geografického vymezení syntaxonomicky slabě diferencovaných porostů, které byly u nás řazeny k polonským dubohabřinám, a (iii) zamítla existenci lokálních asociací.

Nové zpracování dubohabřin tedy na území ČR rozlišuje tyto jednotky:
1) as. Galio sylvatici-Carpinetum betuli Oberdorfer 1957 - hercynské mezické dubohabřiny, jedná se o západostředoevropskou asociaci, která je vázana na pahorkatiny a nížiny se subkontinentálním podnebím. V těchto podmínkách je habr konkurenčně silnější než buk. V ČR se porosty asociace vyskytují běžně v pahorkatinách severních, středních a východních Čech a jihozápadní Moravy, roztroušené výskyty  byly zaznamenány i jinde na území ČR, zvl. na severovýchodní Moravě, ve Slezsku, porosty s absencí habru a dominancí Quercus robur nebo Tilia cordata, v západních Čechách i Quercus petraea v Z Čechách aj.
2) as. Stellario holosteae-Carpinetum betuli Oberdorfer 1957 - suboceanické vlhké dubohabřiny. Vyskytují se v nížinách a pahorkatinách do 450 m n. m. na vlhkých stanovištích.
3) as. Carici pilosae-Carpinetum betuli Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1964 - karpatské dubohabřiny, kde v bylinném patře většinou převládá Carex pilosa. Asociace se vyskytuje v nížinách a pahorkatinách v nadmořských výškách do 500 m n.m. Běžně na Moravě, zasahuje až na Pardubicko a do podhůří Orlických hor.
4) as. Primulo veris-Carpinetum betuli Neuhäusl et Neuhäuslová in Neuhäuslová-Novotná 1964 - panonské dubohabřiny na teplých mezických, v létě často vysychavých stanovištích, které se vyskytují převážně na jižní Moravě, ale vzácně i v Čechách (okolí Prahy, Český kras, Nymbursko, Mladoboleslavsko).