Vápnomilné bučiny / Sorbo torminalis-Fagion sylvaticae

Diagnostické druhy

Konstantní druhy

Ohrožené druhy

Krátká charakteristika

Zpravidla maloplošné porosty květnatých teplomilných bučin, vázané na mělké vysychavé půdy vápencových hornin (odtud vápnomilné neboli kalcifilní či kalcikolní bučiny), s rozšířením od pahorkatin do podhůří; charakteristickým znakem je druhově bohaté bylinné patro s vyšším zastoupením druhů z čeledi Orchidaceae.

Struktura a druhové složení

Více či méně rozvolněné lesní porosty s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica), v závislosti na poloze, ve které se vyskytují, jsou přimíšené další listnaté dřeviny (Quercus petraea, Acer campestre, Carpinus betulus, aj.), vzácněji též jedle bělokorá (Abies alba), příp. i tis červený (Taxus baccata). V pravidelně zastoupeném E₂ se kromě zmlazujícího buku nejčastěji vyskytují druhy Cornus sanguinea, Daphne mezereum, Viburnum opulus a Berberis vulgaris. V bylinném patře převládají mezofilní lesní druhy (Lathyrus vernus, Galium odoratum, Hepatica nobilis, Mercurialis perennis aj.) a některé teplomilné (resp. xerotermofilní) druhy typické spíše pro dubohabřiny či teplomilné doubravy (Campanula persicifolia, C. rapunculoides, Carex digitata, Convallaria majalis, Galium sylvaticum, G. glaucum, Hedera helix, Pyrethrum corymbosum, Polygonatum odoratum, Viola hirta aj.). Na rozdíl od jiných typů bučin jsou zde častěji zastoupeny rostliny vstavačovité (Cephalanthera damasonium, C. rubra, Epipactis helleborine s. l., E. purpurata, Neottia nidus-avis aj.). Přízemní patro je vyvinuto pouze fragmentárně (některé druhy mechů spíše preferují vyčnívající geologické podloží nebo báze kmenů).

Stanoviště

Geologickým substrátem jsou především vápence a dolomity, méně často jsou okroticové bučiny vázány na substráty, kde CaCO3 tvoří jen příměs (např. opuky, slínovce, spraš).  Některé porosty se však vyskytují i na bazických silikátových horninách (jako je např. čedič, diabas či znělec) v Českém středohoří nebo na Křivoklátsku. Půdy typu rendzina či pararendzina (příp. až kambizemě) bývají zpravidla mělké a relativně vysychavé, což se projevuje snížením stromového patra a nižší mírou zápoje; sorpční komplex bývá nasycený, půdní reakce se pohybuje od mírně kyselé po neutrální. Porosty kalcikolních bučin jsou rozšířeny na svazích různé orientace (v nižších polohách hlavně na severní svahy), od středně až po strmě ukloněné (skály). Většinou se vyskytují ostrůvkovitě v pahorkatinách až podhorských oblastech, v nadmořských výškách od 275 do 620 m.

Dynamika a management

Mezi významné degradační faktory, které snižují reprezentativnost porostů vápnomilných bučin, patří nevhodný způsob lesního hospodaření; obnova holosečí bývá často spojena s umělou obnovou stanovištně méně vhodných dřevin (např. smrku). Přirozená obnova buku je často blokována i přemoženou spárkatou zvěří, což způsobuje ústup některých vzácných kalcifytů a naopak šíření druhů nitrofilních včetně invazní netýkavky malokvěté (Impatiens parviflora). Obdobně způsobuje ústup bazifilních druhů i acidifikace, příp. též rostoucí trofie lesních půd. Některé lokality jsou ohroženy těžbou vápence. Za nejvhodnější ochranářským management je považováno udržování nízkých stavů zvěře a ochrana přirozeného zmlazování dřevin stromového patra, zvláště buku.

Variabilita

Variabilita kalcikolních bučin je poměrně malá, což odpovídá i zařazení do jediné asociace – Cephalanthero damasonii-Fagetum sylvaticae. V rámci ní byly na základě syntaxonomické revize nedávno (viz Boublík et al. 2007) rozlišeny 3 subasociace: C.-F. seslerietosum caeruleae, C.-F. typicum a C.-F. actaeetosum spicatae. Společenstvo Cephalanthero-Fagetum seslerietosum caeruleae zahrnuje zakrslou vápnomilnou bučinu skalních výchozů s obvyklou dominantou E₁ – pěchavou vápnomilnou (Sesleria caerulea), hojně provázenou petrofyty, druhy rostoucími na skalách (Asplenium ruta-muraria, A. trichomanes aj.) a druhy pěchavových trávníků svazu Diantho lumnitzeri-Seslerion. Subasociace Cephalanthero-Fagetum typicum hostí řadu na světlo náročnějších či teplomilných kalcifytů svazu Carpinion, řádu Quercetalia pubescenti-petraeae či třídy Festuco-Brometea. Tato společenstva se vyskytují na sušších mělkých půdách, s těžištěm rozšíření v Čechách. Cephalanthero-Fagetum actaeetosum spicatae představuje vysokokmenný les s vyšším zápojem na hlubších půdách. V druhové skladbě E₁ často převažují mezofilní či (hemi)nitrofilní druhy řádu Fagetalia, kromě vápnomilných taxonů bývají v některých případech přítomny i druhy acidofilní.

Rozšíření v ČR

Vápnomilné bučiny jsou u nás (na rozdíl např. od Slovenska) dosti vzácným společenstvem. Jejich rozšíření lze hodnotit jen jako ostrůvkovité, většinou v mozaice s květnatými bučinami, podmíněné výskytem vhodného geologického podloží.  Vyšší frekvence výskytu kalcikolních bučin byla zaznamenána v krasových oblastech (Moravský kras, Český kras, Javoříčský kras) a v dalších územích s výskytem karbonátů – Džbán, Ždánický les, Horažďovická pahorkatina, Sušická vrchovina aj. Celková rozloha biotopu v České republice je přibližně 940 ha. Podle přílohy I směrnice o biotopech č. 92/43/EEC je stanoviště vápnomilných bučin zařazeno mezi evropsky významné (prioritní) biotopy sub Středoevropské vápencové bučiny (Cephalanthero-Fagion, kód 9150). Jde o lesy velké vědecké hodnoty, buk v nich dosahuje nejnižšího přirozeného rozšíření v ČR.

Významné lokality

PR Pučanka, NPR Josefské údolí, NPR i EVL Špraněk, PR Rudka, PR Průchodnice, NPR Karlštejn, NPR Koda (území jsou součástí EVL Karlštejn-Koda), PR Čepičná, PR Karlické údolí, NPP Bílichovské údolí

Význam

Společenstvo může při citlivé těžbě respektující zásady trvale udržitelného rozvoje poskytovat kvalitní dřevo buku i dalších listnáčů. Okroticová bučina plní i další mimoprodukční funkce – vodohospodářskou, půdoochrannou, z hlediska ochrany přírody a tvorby krajiny i přes ostrůvkovitý výskyt výrazně zvyšují diverzitu krajiny, od druhové až po ekosystémovou úroveň.

Literatura

Boublík K., Petřík P., Sádlo J., Hédl R., Willner W., Černý T. & Kolbek J. (2007): Calcicolous beech forests and related vegetation in the Czech Republic: a comparison of formalized classifications. Preslia 79: 141–161.
Neuhäuslová Z., Blažková D., Grulich V., Husová M., Chytrý M., Jeník J., Jirásek J., Kolbek J., Kropáč Z., Ložek V., Moravec J., Prach K., Rybníček K., Rybníčková E. & Sádlo J. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Textová část. Academia, Praha.
Chytrý M. & Tichý L. (2003):  Diagnostic, constant and dominant species of vegetation classes and alliances of the Czech Republic: a statistical revision. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis 108: 1–231.
Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds.) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.
Lustyk P. [ed.] et al. (2011): Příručka hodnocení biotopů (pracovní verze pro rok 2011). Praha.
Moravec J., Husová M., Neuhäusl R. & Neuhäuslová-Novotná Z. (1982): Die Assoziationen mesophiler und hygrophiler Laubwälder in der Tschechischen Sozialistischen Republik.  Vegetace ČSSR, A 12: 1–292.
Moravec J., Husová M., Chytrý M. & Neuhäuslová Z. (2000): Přehled vegetace České republiky. Svazek 2. Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy. Academia, Praha.
Moravec J., Balátová-Tuláčková E., Blažková D., Hadač E., Hejný S., Husák Š., Jeník J., Kolbek J., Krahulec F., Kropáč Z., Neuhäusl R., Rybníček K., Řehořek V. & Vicherek J. (1995): Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Ed. 2. Severočeskou Přír., Příl. 1995: 1–206.
Viceníková, A.  & Polák, P. (eds.) (2003): Európsky významné biotopy na Slovensku. ŠOP SR, Banská Bystrica.
Procházka F. (ed.) (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda 18: 1–146, Praha.

Zpracoval: Lubomir Kincl